Zpět v Evropě

A že tu je ale zima! Oproti tem 35 stupňům je těch 5, co je na Mallorce, pěkná zima. Celé to měsíční putování proběhlo bez nějakých problémů, jen zpáteční cesta se natáhla více, než by se mi líbilo. Vinou aerolinek samozřejmě.
Cesta domů (do Cala Ratjady na Malloce, odkud jsem před měsícem vyjížděla) začala ve středu po páté hodině ranní, kdy jsem si dobaila věci a šla stopnout autobus, který měl ze Santa Teresy vyjíždět v šest a měl být přímý do San Jose. Po šesté přijela linka, kterou jsem sem přijela z Cobana. Nechtěla jsem riskovat, že by to byl jediný autobus, nasedla jsem a nechala se tedy dopravit do Cobana, kde, jak jsem doufala, jsem hodlala přesednout na další autobus. V sedm přilej ten přímý autobus (zřejmě jel za námi), nalodila jsem se s tím, že místo do San Jose se nechám dovézt rovnou na letiště. Když už tu ta možnost byla, proč bych se s batohem na zádech brouzdala špinavými ulicemi hlavního města a zabíjela čas.
Dojela jsem do Paquery, nalodila se na trajekt přes Nicoyský záliv, který mě a autobus dopravil do Puntarenas. Počasí se opět vyvedlo (ostatně jako téměř všechny dny. Měla jsem štěstí). Opět jsem nasedla na autobus a za další 2,5 hodiny, kdy jsme stoupali od pobřeží do hornatého vnitrozemí plného kávových plantáží, jsem byla vysazena u letiště Juan Santamaría u Alajuely. Bylo půl jedné. Let jsem měla v šest. Takže mě čekalo čekání. Nemělo smysl se pokoušet ještě nekam jet podívat. Sedla jsem si na sedačku a dočítala knižku, kterou jsem si s sebou brala (kromě Lonely Planet). Po druhé hodině se otevřela přepážka na odbavení letů Iberie. Šla jsem tedy nejdříve zaplatit odletovou taxu, která již činí 28 dolarů a pak se odbavit, abych se toho batohu konečně zbavila (obalení igelitem mě vyšlo na neuvěřitelných 12 dolarů, což je asi nejvíce, co jsem kdy zaplatila. No, možná v Praze to v přepočtu vyjde nastejno). Při odbavení jsem se dozvěděla, že let se kvůli technické kontrole letadla posouvá o dvě hodiny, takže mě čekalo čekání až do osmi do večera. O.K. sedla jsem si opet na sedačku a zabíjela čas, po páté prošla kontrolou a zabíjela čas v mezinárodním prostoru s "duty free" za ceny asi dvakrát vyšší, než bych koupila ve městě. Nechápu, proč se tomu říká bezcelní, když všechny suvenýry na letišti jsou tak předražené oproti pouliční realitě. Koupila jsem si vyhlášené kostarické kafe (bez kofeinu). Před bránou jsem prošla další beypečnostní kontrolou, což jsem nechápala a před osmou se konečně nalodila. Let do Madridu měl trvat 9 hodin.
Tak nějak jsem tu cestu prospala s přestávkami na protažení těla (kvůli možnosti vzniku krevních sraženin). V Medridu jsem měla původně čekat na další let 4 hodiny, s tím zpožděním se čas zkrátil na 2 hodinky, což bylo fajn. Fajn to bylo do té doby, než se na tabuli na bráně ukázalo nejdříve půl hodinové zpoždění, poté hodinové, do letadla jsme nasedli po více než hodině a čekali další půlhodinu, než se konečně odstartovalo. Prý se čekalo na zbytek posádky, která měla přiletět z Lodýna, nebo co. Každopádně mi to naršilo můj perfektní plán, jak se dostat domů. V Palmě jsem měla být v 16:55, v tu dobu jsem ale stále čekala v letadle v Madridu. V Palmě jsme přistáli v půl sedmé. Ve čtvrt na osm mi jel poslední autobus do Cala Ratjady. Samozřejmě mi ujel. Ve čtvrt na osm jsem totiž stále ještě čekala u pásu na svůj igelitem obalený batoh. Záchranou mi nakonec byla kamarádka Jitka, která pro mě dojela do Manacoru, kam jsem se dostala vlakem. Takže konec cesty nastal lehce po 22 hodině ve čtvrtek 9. února.
Střední Amerika je skvělá, za rok se tam asi znovu podívám.